Tobogan / 27. týždeň 2020

První moje zpověď, protože to pro mě nebyl lehký týden. Hned ze začátku jsem stál doma v němém úžasu před oknem a díval se na velké ptačí hovno, které se rozpláclo o sklo. Zvenčí. Ten pták na ten útok musel vynaložit vážně velké úsilí. Nad oknem je půl metru předsazená střecha a vůbec není na čem sedět. On to snad musel s rozběhem hodit. Lepší vysvětlení není. Takovou hmotu nemohl na okno žádný větřík jen tak odfouknout. Fyzika platí i pro hovna. Vypadá to, že ptačí říše má na mě pifku. Možná jsem na jejich seznamu už dlouho. Před lety jsem uprostřed kochání se lesní idylkou až na poslední chvíli zaregistroval malého útočícího ptáka. Nějaká hodně naštvaná sýkorka. Mířila mi na srdce a nebylo kam uskočit. V posledním okamžiku roztáhla křídla a zašlajfovala ve vzduchu, jak v kresleném filmu. Zadeček jí přitom vyjel dopředu a z něj vystartoval projektil. Trefila mě na komoru. Měla průjem chudáček, čistil jsem to v řece dost dlouho. Ale, jak mi dochází, tak ani tahle smutná událost nemusela být začátkem. Když mi bylo devět, tak mě táta vzal na utkání své oblíbené Slávie. Pořád ke mně skláněl svojí plešatou hlavu a šeptal mi, co se na hřišti děje. Jednak proto, že jsem neviděl a taky že jsem tomu nerozuměl. V tom se ozvalo plesknutí a tátovi se po hlavě roztékala smrdící hmota. Vzpomínám, že se vyčítavě podíval k nebi a s povzdechem pronesl, „A to je nás tady čtrnáct tisíc.“. Plesknutí bylo tak silné, že se zvědavě otočily okolní hlavy. A co když i tenhle projektil patřil mě a táta mě nechtěně obětavě zachránil. No a když k tomu připočítám to aktuální hovno na okně, tak to vypadá, že bych si měl dát bacha na každého ptáka. Tak tím ten týden pro mě začal a hned další ránu jsem dostal o dva dny později při vyšetření EEG. To vám dají takovou gumovou čapku na hlavu, zastrkají do ní drátky a něco měří. Tuhle první část jsme zvládli, ale pak šla lékařka k monitoru, zmlkla a nekompromisně mi řekla, že buď nemám mozek nebo ten stroj nefunguje. Podle zármutku a účasti v hlase jsem to viděl na mozek, a to není povzbudivé.

A teď všechno ostatní. Objevila se Paty, konečně ji pustili pohraničníci z polského Slezska. Jen se rozkoukala a zmizela na dovolenou. Igor se vracel z Chorvatska o tři hodiny déle než obvykle, protože Slovincům na hranicích se naše promoření nelíbí. Trenki měl s Vivi úspěšný webinář. Původně to mělo být pro lidi z půlky světa, ale nakonec zůstalo jen u Evropy, ale i tak šli následně oslavovat velkým řízkem. ZuzKa tento týden nepřišla na důvod, jak navštívit svého dentistu a náustek se jí podruhé sníst nechtělo. Lukáš Vyskoč dohromady uběhl tento měsíc 160 kilometrů. Radek s Martinem plánují Velkou Čantoryji a hledání nových kolegů se slovenštinou nám nejde. mk